Krátká připomínka Krnova

Letošní ročník byl slabší v technických parametrech, protože se promítaly vesměs samé zvětšeniny z 35mm filmu, ale na druhé straně to byly filmy pro mě osobně zajímavější (viz web festivalu). Ze sobotního programu se tentokrát jeden film vypustil a tak zbyl čas dokonce i na oběd. Nebo na ohňostroj. Nebo na blahopřání k sedmdesátinám významnému francouzskému sběrateli 70mm promítaček a filmů. Nebo na zakrojování dortu. Festival totiž slavil desáté výročí od založení a pořadatelé připravili vcelku košatý doprovodný program. Ze čtyřiceti osmi hodin, které jsme strávili v Krnově, jsme tentokrát v projekčním sále proseděli čistých osmnáct. V porovnání s loňskem jsme si připadali trochu jako žabaři - během přestávek, o dost delších než v minulosti, jsme skoro neměli do čeho píchnout. Dělám si samozřejmě legraci, ale poslouží to jako oslí můstek, protože během volných chvil mi na mysli vytanuly následující otázky:

Co vlastně představovalo maximální zážitek z filmového obrazu v době analogového filmu? A dokáží ho současné digitální záznamy resp. projekce překonat?

Nepopíratelným analogovým vrcholem byl 70mm film a samotný Olymp zosobňuje 70mm IMAX formát, o němž jsem psal posledně po návštěvě Nolanova Interstellaru. Ale s jakými dalšími formáty bylo možné se setkat? Pokusil jsem se stručně shrnout jejich vývoj, který na jedné straně odráží snahu o maximální filmový zážitek a na té druhé snahu o co nejlevnější, nejdostupnější a nejefektivnější podání filmového obrazu pro méně „ambiciózní“ produkce. Hlavní nemesis kinematografie a současně motivaci k jejímu rozvoji přitom představovala televize...

Jak vše začalo

Vše začalo rozmachem televize po druhé světové válce a snahou filmových studií se odlišit a poskytnout mnohem větší zážitek. Zážitek dostupný pouze v kinosálech, nikoliv v televizi. Původními kinosály byla spíše předělaná divadla. Mnoho řad, balkóny, galerie a kdesi daleko drobný obraz v „televizním“ formátu  4:3.

Zdroj: http://www.blogto.com/city/2011/02/the_lost_movie_theatres_of_toronto/

V průběhu předchozích desetiletí se sice objevilo několik ojedinělých pokusů o širokoúhlý formát, včetně Napoleona z roku 1927 (viz úvodní fotografie), který předjímal Cineramu (!), ale žádný se neujal. Bez televizní konkurence zjevně nebylo proč.

Cinerama

Nicméně v roce 1952 to začalo opravdu ve velkém – Cinerama, to byla hlavně show, ohromné, hodně zakřivené plátno, tři promítačky a zvukový systém. Tři projektory promítaly každý jednu třetinu obrazu. Každý z dílů obrazu byl zaznamenán na 35mm film a výsledný obraz měl dohromady 1:2.65. Spolu s nimi byl v akci synchronizovaný zvukový systém přehrávající sedmi kanálovou magnetickou zvukovou stopu z dalšího 35mm filmu.

Cinerama v praxi (zdroj: http://www.reelinsights.co.uk/2013/03/welcome-back-cinerama.html)

Našly se však nějaké háčky. Natáčení filmů na tři synchronizované kamery, množství potřebného negativu a souvisejících nákladů, včetně nákladných projekcí a toho, že mezi jednotlivými třetinami obrazu byly výrazné předěly, vedlo k tomu, že se od klasické „třídílné“ Cineramy brzy upustilo. Byla nahrazena novějšími technologiemi schopnými poskytnout stejný i větší poměr stran obrazu z jediného filmového pásu. To bylo umožněno hlavně vznikem 70mm filmu (konkrétně Ultra Panavision 70, Super Panavision 70).

Nicméně Cinerama ukázala cestu směrem k širokoúhlému obrazu a všechny další filmové formáty, ať levné či drahé, se po ní vydaly.

V následujících několika málo letech se s průkopnickými a převratnými technologiemi roztrhl pytel. Cinerama vznikla v roce 1952 a ještě než stihl Mike Todd přijít v roce 1955 se zásadní 70mm technologií, tak se v rychlém sledu po sobě objevily následující klíčové filmové formáty: CinemaScope v roce 1953 a VistaVision v roce 1954.

CinemaScope, Panavision

S CinemaScope je dnes trochu potíž v tom, co přesně označuje. Dá se například říct, že je to obecné označení pro tehdejší způsob jak vytvářet širokoúhlý obraz na 35mm negativu. Ale pokud máme být naprosto přesní, jde o technologii vytvořenou společností 20th Century Fox, která využila polozapomenutého vynálezu zapomenutého Henriho Chrétiena z roku 1926. Henri Chrétien přišel na to, jak pomocí optických prvků stlačit zaznamenávaný obraz na poloviční šířku – tudíž na negativ se na šířku vešlo dvojnásobné množství obrazu. Při projekci na plátno se pak obraz převráceným postupem roztáhl do širokoúhlého formátu. V době svého vzniku nejevila studia o tento vynález zájem, nyní ho ale Foxové zakoupili a založili na něm svojí technologii.

CinemaScope na negativu / při projekci (zdroj: http://www.brooklyncentercinema.com/scope/articles/anamorphic.htm)

Poměr obrazu byl 1:2,35, ale bohužel trpěl značnými neduhy. Jedním z hlavních byla nedostatečná komprese ve středu obrazu, tedy v hlavní části zorného pole, které se projevovalo viditelným „zduřením“ obličejů zobrazovaných herců (tzv. „příušnice“). Proto také v podstatě ihned přišly další technologie poskytující širokoúhlý obraz na stejném principu ale s mnohem lepšími optickými vlastnostmi. Z nich se ujala zejména Panavision. Srovnání CinemaScope (nahoře) a Panavision (dole) je na následujícím obrázku:

Zdroj: http://www.theasc.com/magazine/sept03/sub/image1.html

Našli se však tvůrci, kteří anamorfnímu (stlačenému) formátu nedůvěřovali. Asi nejvýznamnějším z nich byl Alfred Hitchcock. Ten natočil v roce 1953 svůj poslední film v „akademickém“ formátu 4:3 (I confess) a ačkoliv se pak už výhradně držel obrazu širokoúhlého, nikdy nepoužil anamorfickou „předsádku“ před kameru. Jeho filmy jsou na klasickém 35 negativu s poměrem stran 4:3 a do širokoúhlého formátu jsou dodatečně převedené zakrytím (matováním) horní a spodní části obrazu. Je třeba upozornit, že správný formát pro prezentaci je širokoúhlý, ona dodatečná obrazová informace za zakrytými pruhy byla použita v případě konverze pro televizi. Pro mnohé režiséry tato metoda představovala menší zlo než osekávání stran širokoúhlého obrazu. Toto je, mimochodem, důležité hledisko pro digitalizaci starších filmů. U Hitchcocka se v tomto ohledu mluvilo zejména o Psychu, které na DVD vyšlo v ořezaném širokoúhlém (a paradoxně správném) formátu. Ale týká se to nejenom vysloveně starých filmů. Například posledních pět filmů Stanleyho Kubricka je také natočených 4:3 s plánovaným širokoúhlým ořezem pro projekci v kině. Stáhli jste si někdy víceméně veřejně kolující rip The Shining? Je 4:3 a působí divně. Paradoxně má víc obrazové informace než širokoúhlý ořez a je to na škodu. Tímto vás nechci povzbuzovat ke stahování, ale troufnu si tvrdit, že zrovna za tento rip vás k soudu nikdo nepožene.

The Shining – různé ořezy (vlevo 4:3; zdroj: dvdbeaver)

Ale zpět k Hitchcockovi. Výjimku z uvedené technologie představuje pět jeho vrcholných filmů z let 1955-1957 natočených zcela novou metodou. Jednalo se o zcela originální nápad - vezměte filmový pás, který běží svisle, a vložte ho do kamery vodorovně. Z 35 mm, které představovaly šířku filmového políčka se nyní stane jeho výška. Šířka pole pak záleží čistě na vašem uvážení. Získáte mnohem větší plochu pro snímek a přirozenou širokoúhlost bez nutnosti optické gymnastiky. Tomuto systému se říká:

VistaVision

Hitchcock natočil pomocí VistaVision pět filmů:

• The Trouble with Harry (1955)
• To Catch a Thief (1955)
• The Man Who Knew Too Much (1956)
• Vertigo (1958)
• North by Northwest (1959)

Všechny jistě velmi dobře znáte, ale možná vám nic neříkají „Potíže s Harrym“ (The Trouble with Harry). Je to černočerná komedie (ač barevná), ve které Hitchcock cíleně zkoušel, kam až jde v humoru zajít. Je to příběh několika veskrze sympatických lidiček, kteří se snaží zbavit mrtvoly jistého nesympatického Harryho. Tehdejší publikum toho moc nevydrželo a tuto na dnešní dobu docela krotkou taškařici nepřijalo. Jak ale vypadalo VistaVision?

Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/File:VistaVision_8_perf_35_mm_film.svg

Základní poměr stran byl zhruba 1:1.5 tedy „umírněně“ širokoúhlý. Na „širokoúhlejší“ formáty se upravovalo matováním. Běžně na 1:1.85. Pro VistaVision se používaly sférické, nikoliv anamorfní objektivy, obraz se tedy nestlačoval. Nicméně se ale nestanovil přesný úzus, jak široké má políčko vlastně být. Film také kamerou svištěl mnohem rychleji než bylo na tehdejší dobu zvykem a to vše se, když to zjednodušíme, potýkalo s tehdejšími technickými, respektive finančními, limity. Proto také společnost Paramount, která s technologií přišla, od ní v roce 1961 ustoupila. Přesto jen v produkci Paramount vzniklo na VistaVision 75 filmů. K tomu připočtěme dalších 35 v jiných produkcích. Pro zajímavost je možno zmínit, že VistaVision filmy po roce 1960 vznikaly výhradně v Japonsku. A nakonec musíme dodat, že VistaVision se ve filmovém průmyslu používá aktivně dodnes – pro záznam trikových sekvencí.

A nápad prohánět kamerou film horizontálně měl ještě jeden důsledek - položil základy budoucímu 70mm IMAX formátu (1970).

VistaVision se sice přestalo používat, ale rozhodně neustal zájem o velkou plochu negativu - na trhu už bylo dokonce něco ještě většího. V rámci kontinuity zatím přeskočme vznik 70mm filmu v roce 1955 a držme se linie horizontálního 35mm filmu. Alternativou k VistaVision se stala Technirama (přišla v roce 1956 jako produkt společnosti Technicolor) a lišila se v jediném a hlavním – záznam na negativu byl anamorfně stlačený. Což znamenalo, že při projekci byl ještě širokoúhlejší! A na takřka paralelní vznik 70mm filmu reagovala Technirama formátem Super Technirama. Ten se od Techniramy v ničem nelišil, negativ byl stejný, pouze se projekční kopie převáděly na 70mm, aby se bylo možno svézt na vlně 70mm filmu. Systémem Technirama bylo mezi lety 1957-1967 natočeno téměř sedmdesát filmů.

Na tomto místě by stálo za to upozornit na fakt, který může trochu mást – je potřeba rozlišovat formát negativu, na který točilo (bez zvukové stopy) a formát projekční kopie. Tyto formáty se mohly víceméně libovolně lišit a kombinovat.To, že Hitchcock natočil Vertigo na VistaVision neznamená, že se promítačky ve všech kinosálech musely vyzbrojit horizontální cívkovou aparaturou. Naopak, Vertigo si klidně mohly dovolit i kinosály s malou promítačkou. V rámci postprodukce filmu se totiž negativ převáděl na různé projekční formáty. Nejčastěji zmenšením na klasický 35mm film nebo zvětšením na 70mm film. „Přezbrojení“ respektive „dozbrojení“ promítacích kabin si však vynutil ohlas a rostoucí sláva 70mm filmu, která přivedla 70mm promítačky do valné většiny kinosálů.

VistaVision projektor (zdroj: http://www.widescreenmuseum.com/widescreen/vvproj.htm)

Tak a příště konečně k tomu 70mm filmu...